Keltové-náboženství,druidové,posvátné lesy,stezky...

5. dubna 2007 v 16:12
Keltské náboženství:
Keltské náboženství je, jako všechno keltské, zvláštní. Dost špatně se definuje, samozřejmě není jednotné a je prostě nestandardní.
Pokud vezmeme za klasické náboženství jejich doby náboženství římské, tak narazíme na několik společných a několik diametrálně odlišných znaků. Nejdůležitější asi je, že u obou náboženství je víc bohů, přesněji řečeno velmi mnoho bohů. U obou náboženství najdeme bohy prostě všude, jelikož velká většina věcí má vlastního boha. Rozdíl je však v tom, jak bohové dle představ lidí vypadají. U Římanů jsou to klasičtí lidé (pro toho komu, to nedošlo tak po fyziologické stránce), zatímco u Keltů je tomu jinak. Jako dost ostatních věcí, jsou i bohové u Keltů abstraktní. Keltové si své bohy představují prostě jako jakési neosobní duchy, příšery nebo duchy - příšery či snad dokonce jako duchopříšery (analogie s jistou nejmenovanou federací je čistě záměrná). Snad proto nemáme jakákoliv zobrazení bohů.
Božstva do keltského života vstupovala poměrně intenzivně a nelze vyloučit že i v jistých speciálních příležitostech zacházeli kněží k lidským obětem.
Klasickým příkladem vlivu keltského božstva na své okolí je příklad jednoho božstva z Irska. Božstvo mělo jako jedno ze svých sídel vůz, který byl přechováván v jisté svatyni. V případě že se ve voze božstvo usídlilo (to poznal samozřejmě pouze kněží), tak se onen kněží vydal s vozem na jakousi pouť kde hledal služebníky pro božstvo. Stát se služebníkem božstva byla velká čest a i návštěva vozu ve vesnici byla významnou událostí. Když pak kněží nashromáždil dostatečný počet služebníků, tak se s vozem vrátil do svatyně, kde božstvo vůz opouštělo a spolu se svými služebníky se usidlovalo u pramene podzemní řeky (z čistě materialistického hlediska je to zajímavá představa).
Takhle nějak se tedy projevovala většina božstev, samozřejmě úměrně svému významu.
Ta většina božstev znamená že do toho lze počítat bohy snad všeho, na co si jen Keltové mohli vzpomenout. Našli bychom bohy hor, řek, obydlí, ale i klasické bohy války, moře a tak. Naopak bychom se také setkali s bohy nestandardními, jako jsou bohové času a podobní.
Jako učitelé, kněží, šamani a soudci působili DRUIDOVÉ.
Druidové:
Kelty vedla a formovala ve všech životních sférách elita představovaná Druidy. Druidové absolvovali rozsáhlé studium, které trvalo někdy i celá desetiletí. Sídla jejich škol ani jména učitelů se nám bohužel nezachovala.
Druidové působili jako kněží, vědci, lékaři a učitelé, jako politikové, státníci, soudci a diplomaté, ale mohli být také válečníci . Zaujímali nejvyšší postavení v keltském společenství a na shromážděních promlouvali jako první ještě před králem.
Druidové neuznávali písmo, uznávali pouze původní písmo přírody, Proto i výchova mládeže byla ryze ústní . Výuka probíhala jako výklad a osvojení si tradic a morálky. Žáci se seznamovali s pověstmi a hrdinskou mytologii.
Druid vystupoval jako soudce ve sporech mezi jednotlivci i skupinami.
Druidové stejně jako všichni Keltové věřili v transcendenci - smrt pro ně neznamenala konec, nýbrž jenom přechod do jiného odlišného světa, kde život pokračuje. Téměř stejně jako Druidů si Keltové vážili bardů, kteří byli důležitou součástí keltské kultury, protože pečovali o mluvené slovo a ústní tradici,a stejně jako Druidové byli nadáni magickými schopnostmi. I oni absolvovali dlouhé studium. Vzdělávali se v mytologii, metrice, rétorice, hudbě, zpěvu . a uměleckém přednesu. Úkolem bardů bylo přednášet zpěvem či vyprávění keltské ságy a básně o bozích hrdinech. Toto ústní předávání vynahrazovalo Keltům písemné záznamy.
Třetím kulturním prvkem v keltském společenství byli filidové, které lze označit za věštce, básníky a umělecké kritiky. Zkoumali přírodu starali se o preventivní medicínu, o věštby a utvářeli, obyčeje a výrazové formy pro předávání poznatků.
Bardové a filidové byli hierarchicky podřízeni Druidům.
Posvátné lesy:
Keltové věřili v transcendenci přírody a to se týkalo i rostlin,zcela speciální vztah se pak projevoval u stromů,jež považovali Keltové za posvátné.
Jedním z projevů , který symbolizuje niterné citové pouto mezi člověkem a stromem, bylo semínko, které se kladlo pod jazyk nebožtíkovi. Semínko klíčí a stává se z něj strom, který svými kořený obepíná mrtvé tělo a zemřelý člověk se tak stává součástí rostoucího stromu.
Památka na tento starý zvyk, kladení semínka pod jazyk mrtvého, je například k vidění na starém opuštěném hřbitově svatého Sebastiána ve Salenburku, kde mnoho mohutných, možná několik staletí starých stromů vyrůstá ze různých dávno rozpadlých hrobů. V letech 5000 až 4000 před Kristem přichází předchůdci Keltů z uralských stepí do Evropy. Byli zvyklí na širé ničím nezakryté obzory, na volný výhled a neomezenou svobodu pohybu, kontakt se stromy jež v těch dobách dosahovaly mimořádných rozměrů a kontakt s jejich magickými vlastnostmi se pravděpodobně přetvořil v kult uctívání stromů jako žijících entit.
Považovali stromy za jeden ze způsobů projevu bohů, jelikož spojovaly tři světy.Motiv třech světů a stromu jenž jimi prochází se vyskytuje i v některých šamanských praktikách.Tři světy jenž se dělí na dolní "podzemní"svět prvotních sil,"střední" svět ve kterém žijeme,"horní" svět bohů.
Silný byl vztah Keltů k dubům, neboť často odolaly úderům blesků, jak říkali Keltové "nebeským ohňům " boha hromu Taranise. Duby symbolizovaly spojení mezi Zemí a nebeskými bohy.
Ještě dnes v některých částech Skotska či Irska bývá strom určený k poražení dřevaři nejdříve uctěn smeknutím klobouku, pak je pokřtěn a požádán za odpuštění, že musí být pokácen . Teprve po této ceremonii je podříznut.
Keltové uctívali mnoho bohů stromů, například boha dubu,boha buku, či boha šesti stromů..
Od názvu stromů jsou také odvozena některá osobní či kmenová keltská jména, například irský Mac Ibar je v překladu syn tisu nebo Guidgen je v překladu syn dřeva či olše. Ke stromům se vztahuje i abeceda ,kterou Keltové později používaly - Ogam.
Keltské stezky a cesty:
Při stavbách cest v pralesech hledali Keltové cestu, mezi řidšími porosty. Na březích řeka potoků či v místech, kde podle jejich nauky "zemské záření" vytvářelo prosvětlenější, méně zarostlé přirozené pralesní stezky. Toto záření (dnes známé jako geopatogenní zóny) se vyskytuje ve větší míře nad podzemními řekami, rudnými žilami a jeskynními prostory.Jeho působení se pohybuje mezi pozitivní a negativní polarizací.
"Záření" působí nejen na vegetaci, ale i na zvířata a lidi. Keltové tyto mnohdy specifické projevy definovali jako démony a duchy vystupující z hlubin Země.Pro jejich detekci koncentrovaných míst a jejich polarizaci používali proutkaření,vyhledávali je proutkem z vrby, lísky nebo břízy.
Přirozené pralesní stezky mají na svědomí i velmi rozšířenou pověru o nebezpečí rozcestí. Soudobí proutkaři potvrzují, že právě na těchto křižovatkách má "záření" pronikající půdou několikanásobnou intenzitu. Zároveň se v západních magických systémech používá křižovatek cest pro vyvolávání bytostí, stejně tak platí archetyp cesty, jako přirozené ochrany před astrálními negativními bytostmi.
Toto "záření" vyhledávají také tažní ptáci, kteří na těchto přirozených křižovatkách nocují při pouti v hejnech. Keltové si všimli opakovaných přistání tažných ptáků na tyto aktivní místa, a vyvozovali z toho, že ptáci mají spojení s "mocnostmi" obývajících tyto místa. Také proto uctívali mnoho tažných ptáků, například labuť, kachnu divokou či čápa.
Mimoto uctívali také skupinu zvířat tzv. psycho pompy, která byla průvodci duší, a prostřednictvím které navazovali spojení mezi světem živých a mrtvých . Do této skupiny patří jelenovití, koňovití, ale také havran,jenž provází mrtvé na jejich cestě.
Dodnes se také zachoval v mnohých obcích zvyk,že lidé o svatotomášské noci(20. prosinec), což je jedna z dvanácti nocí, kdy dochází k zesílení astrálních projevů, k rozcestí, aby nahlédli do budoucnosti.
Z důkladných a přesných měření dnes jednoznačně vyplynulo, že intenzita elektromagnetického záření Země je na přirozených pralesních stezkách, a obzvláště na rozcestích, mnohonásobně vyšší než v jejich okolí. Tím teorie o keltské víře v zemské záření čili démonů na rozcestí tak dostává hmatatelný základ.
Keltské chrámy a svatyně:
Keltské chrámy jako stavby známe až od 3. století před Kristem, většinou postavené z kamene . Jejich vnitřní část, tzv. cella, má kruhovitý tvar a je obklopena sloupovím či ochozem, aby kolem chrámu mohlo obcházet procesí. Vnitřek chrámu byl vyzdoben cennými předměty, které byly zasvěceny božstvu . Keltové však poznali chrám až pod vlivem Římanů.
V rannějších dobách používali ke svým obřadům posvátná místa, která byla pokládána za místa kde se bohové projevují intenzivněji, nebo jsou s tím místem nějakým způsobem spjati. Byly to různé hory, řeky a jejich prameny, lesy, studánky vřesoviště nebo neobydlené ostrovy.
V době laténské byla posvátná místa kultovního charakteru vymezena plotem ohradou či příkopem a to zcela jednoduchým. Často to byl jen kus země, kde byl háj s posvátnými stromy či určitý strom, kůl nebo sloup, prostě místa zasvěcená bohům, kde se obětovalo.
Jedním z takových míst byl například drunemeton, posvátný dubový háj, kde Druid konávali své obřady.
Ke svým obřadům Keltové někdy používali obyčejné kameny. Většinou to bývaly masivní balvany , bud samostatně uložené - Menhiry, nebo sestavené - Kromlech. Kamenné tabule používali jako oltář, většinou do nich vyvrtávali mísovité prohlubně , kterých se používalo k obětování. Používalo se do nich zrno a ovoce, které sklidili, ale také do nich stékala krev obětovaných zvířat.
K posvátným pramenům většinou Keltové chodili mísami, neumívali se vodou přímo z pramene, nýbrž ji nalévali do mísy, z níž se napili, a pak si opláchli tváře ruce . Kdyby si namočili ruce do pramene, považovali by to za svatokrádež . Pili a myli se obřadně, pociťovali to jako proměnu svého bytí.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 zakapaka zakapaka | E-mail | 29. listopadu 2010 v 13:15 | Reagovat

Dnes je fajn den a je fajn že sněží

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama