Král Artuš a spol.

5. dubna 2007 v 16:31
Král Artuš
Ačkoliv je Artuš velice známá postava z historických románů, ještě nedávno se vědci přeli, jestli tento muž skutečně existoval nebo je to jen postava z velšských legend. Nyní se vychází z toho, že Artuš skutečně žil, i když ne všichni zastávají tento názor. Pochyby vyvolává i ne úplná shoda dat, podle kterých by Artuš musel válčit téměř sedmdesát let.
Existují vlastně dva Artušové. Jednoho známe z legend a příběhů jako statečného rytíře v brnění sedícího u Kulatého stolu, spravedlivého vládce obklopeného věrnými druhy a krásnými ženami. A ten druhý je mladý na tu dobu velmi dobrý diplomat, skvělý stratég a válečník. Dokonce se vyskytují i domněnky, že ani nemusel být urozeného původu, což mu dovolovalo vyhnout se třenicím mezi šlechtickými rody. Velel velké a vysoce pohyblivé armádě jezdectva a pěšáků, která byla proti saským hordám vysoce disciplinovaná.
Geoffrey z Monmouthu, velšský mnich původem z Bretaně o této situaci píše: " Po smrti Uthera Pendragona se náčelníci shromáždili ve městě Silcester a prosili arcibiskupa Dubricia, aby Artuše korunoval na britského krále. Ten svolal biskupy a po dlouhé poradě se rozhodli pro dobro země žádosti vyhovět. Sasové se dozvěděli o Utherově smrti, spojili se s německými Sasy a zvolili si za krále Conquista, společně pak táhli proti Britům." Artuš byl v té době chlapec ani ne patnáctiletý, ale byl charakterní a dokázal vést armádu.
Roku 1139 Geoffrey z Monmouthu dokončil svou knihu o historii Británie nazvanou "Historia raegum Brittaniae", která, ač popisuje dějiny celé Británie, pojednává hlavně o Artušovi. Touto cestou se taky s Artušem seznámila širší veřejnost té doby. Geoffrey z Monmouthu byl legendou o Artušovi nadšený, takže jeho dílo o tomto králi je přehnanou pohádkou, která měla veřejnost spíše pobavit, než nastínit skutečná fakta.
Do původní legendy se postupem času dostávaly další prvky. Francouzský básník Cretien de Troi píšící třicet let po Geoffreyovi z Monmouthu přidal důležité části o Svatém Grálu a některé rytíře Artušova dvora a je autorem názvu Camelot. Tento název vznikl pravděpodobně z římského pojmenování pro Colchester - Camulodunum.
Robert de Boron, píšící okolo roku 1200 zavedl do příběhu pojetí meče zabodnutého do kamene. Ale i další autoři doplňovali toto dílo, které zaznamenalo svůj vrchol v díle Sira Thomase Malloryho "Le Morte d´Arthur" neboli Artušova smrt a v modernějších Tennysonových "Královských idylách".
Všechna tato díla vyprávějí o zromantizovaném legendárním Artušovi obklopeném mnoha postavami, které pocházejí z různých pověstí. Jména jako Guinevera, Kay a Bedwyr najdeme ve starých velšských legendách, starších než vyprávění Geoffreye z Monmouthu, v nich však není ani zmínka o Lancelotovi, jehož postava byla přidána až ve 12.století nebo později ve francouzském podání této legendy, stejně jako Paní z jezera. Naproti tomu však pojetí meče v kameni se objevuje ve starobylé pověsti, jejíž variace můžeme najít i v pověstech jiných kultur. Kulatý stůl a vynechané místo u něj má také velmi starý původ a pověst o Artušově zrození vznikla dávno před dílem Geoffreye z Monmouthu.
Dříve než Geoffrey z Monmouthu obeznámil s Artušem širokou veřejnost, legendy o velkém králi se předávaly ústně při sešlostech u rodinného krbu těm, v kterých ještě vřela keltská krev. Geoffrey z Monmouthu popsal Artuše jako bojovníka v kožené zbroji a zlaté přilbě s drakem, nosil kulatý štít Craidwen s obrazem Panny Marie a Excalibur, meč ukovaný na ostrově Avalonu.
Nejranější letmá zmínka o Artušovi je však v Aneirinově básni "I Gorodim" ze 6.století vypravující o králi Minotovi a velké bitvě, je psaná starou velštinou a praví se v ní: " …krmil černé krkavce na hradbách pevnosti, ačkoliv nebyl Artuš ". Tato slova napsaná jednu až dvě generace po Artušově smrti jsou o muži, který byl v boji velmi statečný a těly svých nepřátel krmil krkavce, přesto ho Aneirin nepovažuje za tak statečného jako Artuše.
V 6.století, roku 540 a tedy dříve než "I Gorodim", vzniklo dílo mnicha Gildase "Zkáza Británie", je to kritika vládců a bezbožnosti šlechty a duchovenstva, ovšem není zde žádná zmínka o Artušovi. Dílo kritizuje slabou morálku vládnoucí vrstvy, která nezabránila tomu, aby zemi ovládl pohanský národ Sasů. Tragédii Britů přirovnával k Židům, jejichž osud považoval za trest boží. Gildas byl rodem Pikt, jejichž území leželo na sever od Británie, ale narodil se na jihu, kde strávil i většinu svého života. O Artušovi nepsal asi proto, že tento válečník celý svůj život zatlačoval Pikty zpět na sever, ti se často spojovali se Sasy a představovali tak pro Brity nebezpečí. Gildas, duchovní ze 6.století, napsal toto historicky velmi důležité dílo bohužel bez zmínky o Artušovi, což někdo považuje za důkaz, že Artuš je vymyšlený. Ovšem Gildas nepsal ani o historicky ověřeném faktu, že Anglosasové zabrali území jižní a východní Británie. Zmínil se pouze o politickém napětí, jinak je ovšem jeho dílo velmi podrobné.
Do roku 400 byla Británie vzkvétající zemí a římskou kolonií, kde svobodní Britové byli občany Říma a byli na to patřičně hrdí. Britskou společnost vedla zemská šlechta, v jejíž žilách kolovala krev Keltů, Římanů a dalších národností tehdejšího římského světa. Po roce 410 Řím ztratil spojení s Británií a císař Honorius vyzval Brity, aby si zajistili bezpečnost sami, v čemž byli alespoň po jednu generaci úspěšní, takže panoval mír.
Gildas tento mír připisuje vládě panovníka označovaného jako Vortigern, což není jméno ani titul, takže je to pravděpodobně přezdívka a v jazyce Keltů znamená nejvyšší král, vznešený vládce. Roku 425 se stal Vortigern vládcem jižní Británie, zpočátku jednal velmi dobře a měl podporu nejen šlechty, ale i nižších vrstev, pokud by tomu tak nebylo, byl by nám znám pod římským jménem. Udržel si vládu skoro jednu generaci, avšak tlak na celou délku hranic se zvyšoval a Vortigern dostal, jak se později ukázalo velmi nemoudrý nápad. Najal hordu jutských žoldnéřů vedenou bratry Hengistem a Horstem, za odměnu se směli usadit na Britském ostrově. Po dvaceti letech však toho zneužili a roku 441 se odehrálo povstání Jutů proti britským pánům, kdy Jutové povraždili velké množství Britů. Tím, že Vortigern pustil Juty do země, si vysloužil nesmrtelnou nenávist Britů. Vortigern udělal chybu, ale vycházel z dlouholetého zvyku Římanů najímat si Germány.
Řemeslo a zemědělství upadalo, silnice a opevnění vybudované Římany se rozpadaly a v zemi bylo nebezpečno. Během dvou až tří generací po odchodu Římanů, tedy asi do 6.století, slábly až téměř vymizely římské tradice. Nastal temný věk, anarchie, boje mezi kmeny, zemi postihl hladomor a různé epidemie.
První dokument o Artušovi byl shromážděn z různých podkladů velšským mnichem v Bangolu v jižním Walesu, který byl znám pod jménem Nennius. Roku 829 napsal Nennius "Historii Britů", v níž chronologicky uspořádal nalezené podklady, alespoň tak, jak si myslel, že se vše odehrálo. Právě v této době, tedy v 9.století, se stal Artuš národním hrdinou a to hlavně v Nenniově rodném Walesu.
Nennius je autorem dvou významných spisů - Velšské letopisy, Historie Britů, které obsahují zprávy z 5. a 6.století, ale byly sepsány až kolem roku 800, takže mohly být kdykoliv změněny mnichy opisovači. Historie Britů je historicky velmi důležitá, ačkoliv se tam třeba neuvádí to, co v "I Gorodim". Obsahuje například velškou báseň o princi Gereinovi, který se později objevuje i v legendě o Artušovi. Důležitější však je, že popisuje dvanáct bitev i s názvy některých míst, bohužel se neví, kde se bojiště přesně nalézají. Nennius k této době píše: " …po Hengistově smrti syn Okta odešel do království Kent, tak povstali králové Kentu, proti nimž potom Artuš bojoval ve dvanácti bitvách, kde hrdě vyhrál. Sasové poslali pro pomoc a přišlo mnoho dalších…". Zajímavé je, že když Nennius mluví o Artušovi používá slovo "mílés" (latinsky voják) a ne král.
Něco naznačuje, že Artuš a Ambrosius uváděný Gildasem byli jeden a ten samý, Geoffrey z Monmouthu podle toho mezi nimi utvořil krevní pouto, Artuš byl podle něj synem Uthera Pendragona, Ambrosiova bratra. Toto spojení je však bez historických důkazů, a tak zjistit, kdo byli skuteční Artušovi rodiče je nemožné. Je ovšem zajímavé, že Gildas o Ambrosiovi Aurelianovi píše tam, kde zmínka o Artušovi chybí, oba například bojovali proti Germánům. Podle tohoto musel Artuš pocházet z dobře postavené anglické rodiny s vlivem římských zvyků.
Počátkem 6.století tedy Artuš zastavil postup Sasů ve dvanácti bitvách. Velel vysoce mobilní armádě složené hlavně z jezdectva, lehké rychlé jízdy. Tuto tradici jezdectva zdědil po Římanech a využil toho, že Keltové byli skvělí cvičitelé koní. Proti tomu Sasové bojovali nedisciplinovaně a bez koní, pouze jako pěšáci, a to až do bitvy u Hastings roku 1066. V boji byli motivováni vidinou odměny a válčení samotné je bavilo, i když měli celkově horší vybavení.
Artušovi muži byli oblečeni do kroužkového, koženého nebo šupinového brnění, měli štíty a bojovali dlouhými meči a kopím. Více se však bojovalo kopími, protože meče byly velmi drahé, takže si je mohla dovolit jen vysoká šlechta nebo se daly získat v boji. Co se týče dalších částí zbroje jako například přilby, tak ta byla ojedinělá i mezi šlechtici, protože i ona byla velice nákladná. Podle tradice se se vším svým válečným vybavením nechávali pohřbívat.
Artuš je nazýván "dux bellorum", což znamená vůdce bitev. Byl velký stratég, takže třeba roku 516-518 porazil Sasy z Kentského království v bitvě u Beidonu, i když měl početní nevýhodu, zvítězil využitím kopcovitého terénu. Vybojoval mnoho bitev a v poslední z nich, která se měla konat roku 539 u Camlanu, podle Nennia, Artuš s Mordredem padl.
Na jeho hrobce prý však stojí psáno: " Zde leží Artuš, král minulý a budoucí." Prý si ho Bůh vzal někam, odkud se Artuš jednoho dne vrátí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Raritan Raritan | Web | 8. září 2016 v 6:05 | Reagovat

úroky z půjčky :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama